Vrch nad vsí Klapý byl již za 5.tisíciletí před n. l. obýván lidem s vypíchanou
keramikou. Archeologické nálezy dokazují existenci hradiště na vrcholu,
ze starší doby železné. Dle pověsti v Dalimilově kronice byl vrchol
opevněn už v době lucké války. Hrad vlastnili Lučané, kteří podnikali výpady proti kmenu Čechů.
Opevnění stálo blízko hranice mezi územími ovládanými Přemyslovci a
Lučany. Měl ho vystavit Vlastislav, aby mohl kontrolovat území směrem k
Praze. Čechové měli hrad napadnout a Lučané se bránit vně jeho palisád.
Když prohrávali a chtěli se vrátit do svého hradiště, jejich ženy na ně
měly křičet, že se běží schovat pod sukně. To mělo Lučany vyburcovat k
vítězství. Hradiště pak mělo být pojmenováno Klepý podle ženské
hubatosti, klepům.
První písemná zmínka o vsi Klapý je z r. 1197, kdy její část daroval
šlechtic Hroznata klášteru v Teplé. Roku 1237 král Václav I. daroval
tomuto klášteru další část Klapého. Zbytek vsi klášter v témže roce
odkoupil od šlechtice Smila Ronovce. Jelikož cena za tuto část byla 200
hřiven stříbra, máme důvod se domnívat, že obec byla v té době významná.
Hrad byl postaven zřejmě kolem roku 1250, případně někdy v 2.
pol. 13. století Lichtenburky. V té době se nazýval Klepy. Že byl hrad
postaven v této době se odhaduje podle podobnosti s hradem Osekem. Podle
jiné teorie byl hrad postaven až koncem 13. století a byl založen
králem Václavem II. Kolem roku 1300 se stal jeho majitelem Václav z
Lichtenburka. Po jeho smrti ho jeho syn Hynek roku 1314 vyměnil za jiné
statky s králem Janem Lucemburským.
Roku 1335 král prodal hrad, ves
Klapý, tvrz a městečko Libochovice se 4 dalšími vesnicemi Zbyňku Zajíci z
Valdeka a na Žebráce. Ten ho přejmenoval na Hasenburg podle svého
rodového erbu, ve kterém měl zajíce (Hase - zajíc). Zbyněk začal
používat jméno "z Hazmburka" v roce 1337, hrad se stal sídlem jejich
rodu. Po Zbyňkově smrti v r. 1368 vlastnil hrad jeho syn Vilém, který
zde sídlil jako loupeživý rytíř.
Na konci 14. stol. si Vilémovi synové
Zbyněk, Oldřich, Vilém, Mikuláš, Jaroslav a Jan rozdělili hrad na
šestiny. Roku 1400 odkoupil všechny podíly krom Vilémova Oldřich. Jenže
Oldřich 4.9.1415 zemřel a Vilém tak získal celý hrad.
Za husitských válek byl hrad na
straně katolíků. Obyvatelé hradu r. 1424 pozorovali dobytí Libochovic
Janem Žižkou. Husité neúspěšně obléhali i hrad Hazmburk. Podruhé se Husité o
dobytí hradu pokusili v roce 1429. Okolo roku 1431 Vilém zemřel a hradu
se ujal jeho syn Zbyněk. Ten se zde téhož roku ubránil třetímu obléhání
hradu. Jelikož Zbyněk Zajíc neměl potomka, přenechal v roce 1452 hrad
svému strýci Mikuláši (Mikuláš Zajíc z Hazmburka; viz pověsti - Věslav a
Lucie).
Při vzpouře proti králi Jiřímu z Poděbrad stáli
Hazmburkové na straně Matyáše Korvína. Jeho vojsko roku 1469 na
Hazmburku tábořilo a zpustošilo ho. Od té doby Zajícové sídlili hlavně v
novém renesančním zámku v Budyni nad Ohří. Hrad tak postupně ztrácel na významu. Po
Mikulášovi byl vlastníkem hradu jeho syn Jan. Na začátku 16. stol.
převzal správu panství Janův vnuk Jan IV. z Hazmburka, syn Mikuláše II. z
Hazmburka. Jan však roku 1553 zemřel a posledním vlastníkem z rodu
Zajíců se stal Kryštof Zajíc z Hazmburka. Hrad byl roku 1558 jako neobydlený
prodán Lobkovicům.
V roce 1630 přešel opuštěný hrad spolu s celým
panstvím do vlastnictví Štemberků. R. 1676 se jeho majitelem stávají
Dietrichsteinové. Od roku 1849 ho až do zestátnění roku 1945 vlastnili
Herbersteinové. Koncem 19. stol. se část vrchu sesunula a pobořila domy v
obci Klapý. Na začátku 20. stol. z hradu zbyla jen zřícenina, jak ji
známe dnes.
V současné době je hrad Hazmburk přístupný veřejnosti, stará se o něj Národní památkový ústav. Z tzv. Bílé věže je krásný panoramatický rozhled na celé České středohoří. Interiér věže se často používá pro různé výstavy. Oficiální stránky hradu naleznete zde.
V současné době je hrad Hazmburk přístupný veřejnosti, stará se o něj Národní památkový ústav. Z tzv. Bílé věže je krásný panoramatický rozhled na celé České středohoří. Interiér věže se často používá pro různé výstavy. Oficiální stránky hradu naleznete zde.
